Když zní hudba, není potřeba slov

Datum publikace: 11.10.2016

přepis článku z webu Romea.cz

KDYŽ ZNÍ HUDBA, NENÍ POTŘEBA SLOV

Ráda bych se s vámi podělila o zážitky z posledních dní spojené
s návštěvou Prahy, kde vystupovaly „naše děti“. A na začátek
si neodpustím povzdech, mrzí mne že nejsem spisovatel nebo muzikant
– lépe bych zachytila příběh, pocity a vše, co výlet do Prahy
provázelo.

Děti z vyloučených lokalit dostaly šanci vykročit na cestě ke
změně… K jaké, si může každý dosadit sám co jej napadá, to,
co zrovna žije – zažít radost, dětské sny, úspěch, hrdost,
společenství a jeho sílu a někdy jen cestovat autobusem za hranice
obce.

„Naše“ děti také vyrazily, a to na cestu do Prahy, kde strávily
týden. Zkoušely, vystupovaly, pracovaly na sobě, aby se ve výsledku
staly součástí šedesátičlenného pěveckého souboru ČHAVORENGE a
pod vedením Idy Kelarové společně předávaly to, co se naučily.

Na páteční vystoupení do Rudolfina, jsem vyrazila i já. Po celém
týdnu unavená a bojující s nachlazením bych raději zůstala doma,
ale něšlo to…  Proč? Právě pro nadšení, vytrvalost a někdy až
tvrdohlavost „našich dětí“, pro jejich oči a jejich srdce. Na
nádraží jsem se potkala s maminkou a sestrou jedné z dívek. Cesta
do Prahy byla pro obě pravděpodobně „poprvé“ a tak jsem s nimi v
rychlosti nacvičila koupi jízdenek a vysvětlila jim, kde je rozpis
vlaků, jak vlaky jezdí a vše okolo cesty. Nějak jsem ve svém
životě zapomněla, že se učí nejen děti, ale i jejich rodiče.
Společně jsme se vydaly na cestu, během níž u mne narůstal pocit
důležitosti – stala jsem se průvodcem, takovým dědečkem v
Honzíkově cestě – vysvětlovala jsem stanice, číslování míst,
použití toalety, hlášení ve vlaku a spoustu dalších věcí,
které nám přijdou jako samozřejmé. Na hlavním nádraží na nás
čekala moje dcera, která nás na koncert doprovodila. Byla jsem ráda,
mohly jsme se rozdělit a tak nastupování na jezdící schody a
vystupování z nich se stalo jednodušším, stejně jako zakoupení
jízdenky a její označení v metru. Pomáhaly jsme jim zvládat strach
z cizinců a davu lidí… Cestu jsme si obohatily procházkou po
Václavském náměstí s popisem míst, kudy jsme šly. Praha naše
spolucestující uchvacovala, nás zase jejich nadšení a radost
deroucí se přes nejistotu. Uvítalo nás Rudolfinum – krásně
nasvícené se spoustou lidí. Plny očekávání jsme se usadily na
místa a koncert Idy Kelarové, pěveckého sboru Čhavorenge a České
filharmonie pod taktovkou Marka Ivanoviće mohl začít.

První částí koncertu byla Má vlast Bedřicha Smetany. Hned mne
napadlo po zhlédnutí názvu pásma, jak je to příhodné v období,
kdy si v rámci předvolebních bojů můžeme přečíst na plakátech
hesla „Kraj bez imigrantů“, kdy děti musí čelit rasistickým
útoků… Jak lépe to vyjádřit, prostě krásně zvolené téma.
Zpočátku koncertu mne zaskočilo, že se jedná o komentované pásmo,
toužila jsem po hudbě jako celku, ale po nějakém čase jsem se
přestala prát s tím, co mi je nabízeno a přijala jsem to. Pak se to
stalo. V díle Bedřicha Smetany jsem uslyšela lidovou píseň, tóny
polky, zrod, pád a bylo toho ještě mnohem víc.  Po přestávce
doplnil Českou filharmonii pěvecký soubor Čhavorenge s Idou
Kelarovou a Desideriusem Duždou. Neumím popsat, co se ve mně
odehrávalo, má dcera se ke mně naklonila a pošeptala mi: „Jsem tak
hrdá a ráda, že jsme tady,“ řekla to, co jsem cítila. Viděla
jsem všechny ty děti a mladé dospělé jak našly v sobě sílu být
samy sebou – měly sen, budoucnost a já jim uvěřila. Mávala jsem
„našim dětem" a nevím, jestli mne viděly, zahlédla jsem jednoho z
nich plakat při písni pro otce, další vyzařovalo obrovskou radost,
další se stydělo, když jsem mu mávala a tak bych mohla pokračovat.
Zněla hudba a nebylo třeba slov.

Jsem nesmírně poctěna, že jsem byla u toho, kdy děti z osad, ghet,
ubytovny, z malých vesnic vystupovali v Rudolfinu a to jim tleskalo
vestoje. Pro tyto děti je to nová zkušenost, která se promítne do
jejich vztahu k sobě samému a okolnímu světu. Pro nás to byla
šance tyto děti a mladé dospělé zahlédnout jinak. Je na nás
všech, co s tím uděláme.

Rodičům těchto dětí bych chtěla vzkázat:“ Nezklamte své děti
a ony nezklamou Vás.“

Sophia Dvořáková, ředitelka organizace Šance pro Tebe, z.s., Chrudim